V roce 2005 jsem hledal námět na představení pro 2 herce. Ne hotovou hru, ale něco  co bych mohl zpracovávat, něco na čem bych mohl dělat scenáristicky a trochu nezvykle. Tenkrát mi kamarád řekl,ať se podívám na Bláznivého Petříčka.  Řekl jsem, že jsem ho viděl. Ať se prý podívám znovu.

Podíval jsem se znovu a láska byla na světě. Strávil jsem měsíc sám na venkově, protože ve městě bych se nevydržel soustředit, a koukal jsem na film pořád dokola. Orientoval jsem se v něm, odepisoval jsem z něj dialogy a popisy scén. Pak jsem ten materiál měsíc neviděl, než jsem se k němu zase vrátila v pražské kavárně Ideál jsem začal psát scénář.  Trvalo to další měsíc, přehazoval jsem mezi sebou scény, měnil jsem obsah, loučil se s některými motivy, které jsou ve filmu důležité, ale mně se pro divadelní hru nehodily...

První komu jsem hotový scénář nechal číst, byla Táňa. Jednak ji důvěřuji a jednak mě svým vnímáním inspiruje. Řekla, že se jí líbí a také řekla, že se mi budou těžkohledat herci, kteří by hru chtěli hrát.  Měla pravdu. První herecká dvojice mi text vrátila, prý je na ně moc poetický. Odložil jsem tedy scénář do šuplíku. Netrval jsem na okamžité realizaci, netlačil jsem. Věděl jsem, že pokud to mám dělat, musí na to být podmínky, nálada a správní lidé. Pak se mě na něj zeptala jiná herečka, řekla že to chce hrát a řekla i s kým (to obsazení se mi líbilo). V té době se o tom dozvěděl i Roman Holý a když jsme se potkali, řekl, že by ho bavilo k tomu složit hudbu. Prý je to jeden z jeho oblíbených filmů. Jenže opět k realizaci nedošlo. Prostě se nesešlo vše tak, jak mělo být.

 Tentokrát jsem ale Petříčka neodložil a dál jsem hledal herce. Prvního jsem hledal představitele Petříčka, protože za a) musí dobře zpívat, aby měl Roman pro koho skládat, za b) musí umět hrát, za c) musí mít v sobě frajírka, a za d) musí to být někdo s kým se snesu, abych mohl takhle komplikovaný text (téměř báseň) realizovat tak jak chci. Jsem při svých režiích poměrně sobecký a vždy se snažím udělat představení tak, aby se mně samému líbilo. To je pro mě alfou i omegou práce. Pak vždy doufám, že se najde dostatečná sociální vrstva, která je schopná to se mnou sdílet. Petříčka jsem proto nabídl Vojtovi, ačkoliv jsem ho ještě dobře neznal, ale vyšel mi jako jediný, kdo má dispozice které potřebuji a vzbuzoval ve mně důvěru jistou citlivostí. Vojta mi řekl, že by to chtěl hrát, ale pouze s Táňou. A kruh se uzavřel v momentě, když souhlasila Táňa, ale řekla že by to chtěla hrát v La Fabrice. Hned jak jsme začali zkoušet jsem věděl, že měla šťastnou volbu. Takhle vstřícný přístup od divadla jsme s Táňou zatím nezažili a to spolupracujeme několik let. 

Věděl jsem, že zadní projekce musíme natočit v Maroku, jednak proto že mám tu zemi rád, celkem ji znám a dobře se tam cítím, což je předpoklad pro to, abych tam zatáhl na měsíc tým přátel pracovat s minimálním rozpočtem. Ale hlavně Maroko je nejbližší krajina, která nám mohla nabídnout dostatek retro exteriérů. V Evropě je krajina poseta rušivými elementy, billboardy, domy, větrnými mlýny... A Maroko nám nabízelo panenské serpentýny, nenápadná jednoduchá města,hory, pouště i oceán. Procestovali jsme 5.000 km z Casablanky až do Mauritánie na Dakhlu v Západní Sahaře  a zpět. Dakhla je dodnes pustý poloostrov s minimem civilizace a opuštěnými vraky lodí. S Honzou Truhlářem (autorem projekcí) jsme se scénářem na kolenou, s kamerou v zadním okně auta a s monitorem v autě jezdili hodiny širou krajinou a hledali jsme obrazy do našeho představení. Jako kdybychom hlavním postavám představení  vybírali cestu. Dozvěděli jsme se,že ve vesnici Tarafaya žil A. S. Exupéry, zajeli jsme tam a našli jsme přístav,který jsme hledali. Přístav, kde ve filmu Belmondo potkává muže zblázněného láskou a v našem představení Ferdinand potkává sám sebe. Taky jsme zde čekali pár dnů na západ slunce, který se nám nikde nakonec nepovedlo natočit. V Tarafaye jsme zklamaně odjížděli od západu slunce a jako za odměnu se nám povedlo natočit jízdu krvavým městem. Když jsme se koukali v autě za jízdy na monitor, téměř jsme nedýchali. Byl to měsíc, během kterého již intenzivně vznikalo představení. Představení vědomě jiné než slavný film.

Svádět boj s filmem a jeho aurou jsem nechtěl a nikdy při práci jsem na film nebral zvláštní ohled.  Od té doby co jsem se měsíc na vesnici denně na film díval několikrát, jsem ho už neviděl. Ve své době převratný a revoluční film Jeana Luca Godarda, který dodnes není přijímán jednoznačně, je pro mě výchozí inspirací ke hře na film. Hrát si na film bez piety k filmu nás všechny nakonec svobodně a spontánně k filmu samotnému vracelo. Byl to i princip creativity při práci s herci. Kdykoliv jsme se od filmu mohli vzdálit a kdykoliv se k němu vrátit. Něco jako psaní básně, žádné svazující elementy nás k filmu nepoutaly. Když jsme pak žádali Jeana-Luca Godarda o práva, souhlasil. 

Tahle práce pro nás byla dobrodružstvím a zároveň existenciálním ponorem do situací Františka a Marianne. Dvou mladých lidí, kteří jsou vlastně pro své činy zavrženíhodni. Ale na druhou stranu jsou to lidé ve své době, době revolty 60. tých let, která je tak podobná dnešní. Nebo vlastně není. I když možná by být mohla a možná by měla být.  Naše představení jen pouze hra, anebo báseň. Sám ani nedokážu říct kdo je  Bláznivý Petříček. Je to Ferdinand nebo Marianne? Ani jeden. Jsou to jenom a pouze oba, pokud jsou spolu.

Peter Serge Butko (režisér představení)