VSTUPENKY NA PRAŽSKÉ PŘEDSTAVENÍ ZAKOUPÍTE ZDE
VSTUPENKY NA BRATISLAVSKÉ PŘEDSTAVENÍ ZAKOUPÍTE ZDE





DVA LIDÉ V PARKU
CHTĚJÍ  LÁSKU.
CHTĚJÍ SEX.
ZHASNĚTE LAMPIONY

 Hra Alexeje Geľmana „Lavička“.
Překlad, výtvarná supervize, hlas ze záznamu a režie: Peter Serge Butko .
Scéna a kostýmy: Kristína Matejičková.

Vítejte v parku! Ty lavičky by mohly vyprávět. Ta tráva by se mohla stěžovat.
Ty keře by se styděly, kdyby mohly. Ale nemůžou. Neumí.
Nemluví, necítí, netuší… Zato lidé ano. Takový je jejich svět.
Tráva, lavičky, keře - nemají problémy. Rostou si, stojí, kvetou – jeden
vedle druhého… Bez dotazů, bez složitých schémat.
Dala jim je příroda, určila jim řád a než se navzájem vyhubí,
nebo naopak vyladí - trvá to stovky, možná tisíce let.
Jo, pravdou je, že parky také vymysleli lidé, navrhli jejich podobu,
zasadili tam lavičky, naaranžovali keře – ano. I vyseli trávu – ano.
Viděli jste však, že by stéblo trávy svádělo souboj o soužití s vedlejším stéblem?
Ne. Takhle jim to bylo dané. Možná se to děje, ale kdesi v jejich mikrokosmu.
Navenek tak souměrně vlají. Lidé navenek také jaksi vlají.
Lidé také mají svá pravidla, své mikrokosmy, své pohnutky touhy
a hlavně prožívají naděje. Ty jsou pak zdrojem jejich zklamání…
A to hlavně! Jaký strach… Jaké to temno v tom parku…
Lidi chodí, tváří se, že se nesledují – ale špehují se bočními oky,
pokoukávají, posuzují, hodnotí, odsuzují, touží!!! Napjatě a hrdě,
jako kdyby byli tou vysokou trávou, která na kraji pole laškuje
se šumem listí stromů blízkého lesa… Jaké nádherné jsou parky,
jakou romantickou náladu nám dávají kolotoče, střelnice!
Stačí zajít kousek dál a romantika dostává reálné obrysy!
Jak krásně chutnají polibky, doteky a něžná slova! Jak?!
Jak levný rum, jak papírové růže z kolotoče, jak hluboce ukrytý
a silně ignorovaný smutek, když si lidé vyměňují telefonní čísla... 
Jako sliby chlapců dívkám a víru dívek v sliby! Jak víra chlapců v sebe,
jak víra dívek v lásku! Takové poetiky!!!
Jak by to bylo všechno krásné, nebýt reality všedních dnů,
nebýt zaměstnání, nebýt – jak se chce raději nebýt, než nezažívat výše popsané.

Největším nepřítelem tužeb je vědomí sebe.

Starý pán sedí v parku a krmí holuby. Ta lavička ho má ráda,
protože ji denně navštěvuje a také proto, že je starý a ona ví,
že tady nebude navždy, a hleďme – už teď se jí stýská,
i když on pořád ještě na ní sedí… Tak. Ale vždy, když se stmívá,
pán vstane a pomalou rychlostí šourá se k domu, utíká z parku před tmou,
která již chystá své nesvětlo pro jiné ptáky… Ten starý pán už se bojí vidět
rozjařené dvojice, hledající stíny. Ten starý pán už nehledá ani starou paní.
Ten starý pán chce mít klid!!! A nechává svou lavičku večerním světlům v dáli,
a jí chudince dřevěné, (kdysi byla tak krásným živým stromem), nezbývá nic,
než poddat se jiným zadkům, která se nechávají prosedět, nakopat
a bůhví co ještě jenom v zájmu toho, na co starý pán již rezignoval.
Trochu toho sexu, aby mozek věděl, že krev fakt dokáže proudit,
že srdce má proč bít, že doma mají být dva,
aby bylo ještě smutněji než jednomu…

Zdá se vám tento text poeticko-filozofický? Ale on není.
To jenom často čtete noviny, reklamy a třeba jste dlouho nebyli večer v parku.
Třeba ani ty parky už nejsou co bývaly… Nevadí.

Vítejte v našem parku. Bloumá v něm Majo Miezga,
herec bratislavského divadla Astorka-Korzo, a z povzdálí jej pozoruje
Taťánka Vilhelmová. I ten starý pán zítra přijde zas.
V našem představení ale nehraje. V našem představení svádí svůj boj
mladý muž a mladá žena. Ale až potom, co v parku zhasnou lampiony.
Až dohraje hudba, kterou John Cale složil pro film Zrození lásky…
Zhasněte lampiony!

Je to tragická komedie o touze jít k ní domů...